NĚKDO TAM NAHOŘE MÁ YUKI RÁD ...

... musí ji mít rád, protože i přesto, jak složitou situaci musela Yuki v létě zvládnout, tak vše dopadlo dobře a můžeme psát další kapitoly jejího životního příběhu.

Tady je odkaz, co se vlastně stalo:

www.amico-di-boemia.cz/news/yuki-a-jeji-zivotni-vitezstvi/

První dva týdny byly pro nás obě těžkým obdobím, které jsme musely společně ustát. Yuki byla velmi vyčerpaná z operace, která ji na poslední chvíli zachránila od nejhoršího. Byla na tom špatně fyzicky, já psychicky, protože jak mi řekl majitel kliniky, kde ji operovali, tyto příběhy nemívají vždy šťastné konce. Yuki se sice ulevilo a paní doktorka odvrátila doslova v hodině dvanácté to nejhorší, co hrozilo, problém byl ale v tom, že zesláblá Yuki odmítala jíst a pít. Je opravdu hodně stresující dívat se na to, jak pes odvrací hlavu od misky s vybranými voňavými lahůdkami. Miska s vodou na tom byla úplně stejně. Musela jsem zlomit postoj Yuki "nebudu jíst, nebudu pít", jen mi chvíli trvalo, než jsem přišla na to, jak to udělám. Ve finále to vypadalo tak, že jsem dva týdny lezla po čtyřech kolem ní a ve zhruba dvouhodinových intervalech jsem jí nabízela jídlo a pití z mé ruky. To bylo jediné, co v prvních dnech fungovalo, miska jako kdyby byla zakletá. Pak jsem ji v náručí nosila ven, aby se vyvenčila.

Bylo to hodně náročné, protože jsem stále čekala, kdy už se to začne lepšit, ale ta chvíle nepřicházela. Třetí týden to začalo vypadat nadějně a pak najednou ve čtvrtém týdnu přišel zázračný obrat. Yuki vyšla na zahradu, protáhla se, celá se napnula jak struna. Otočila ke mně hlavu, v očích výraz "hele, ono by to asi už šlo" ... a vyrazila. Skoro to vypadalo, jak kdyby ji někdo polil živou vodou. Popsat to jde dost těžko ... rychlostí rakety s plochou dráhou letu vystartovala a já jen s úžasem, obrovskou radostí a se slzami v očích sledovala, jak mizí mezi keři a vynořuje se na druhé straně zahrady. Tímhle tempem oběhla asi pět kol a nemohla se nabažit pohybu.

Z tohoto období mi uvízly v hlavě dva momenty. Ten první, když se Yuki probudila z narkózy, olízla mi ruku a podívala se pohledem, ve kterém byla všechna láska světa. Věděla jsem, že ví ... kdyby se jí tohle stalo v přírodě, tak by to nepřežila. Nebylo v její moci jen pouhou silou vůle to zvládnout. Ten druhý moment přišel ve chvíli, kdy se mi podařilo ji vytrhnout z vyčerpání a odevzdanosti a probudit v ní znovu její srdce bojovníka. Během těch pěti let dokázala několikrát, jak moc statečná a neohrožená je. Nikdy nezapomenu, jak se v lese postavila proti divokému praseti, aby mě chránila:

www.amico-di-boemia.cz/news/nikdy-nerikej-ze-neco-nejde/

Věděla jsem proto, že když znovu najde sílu a vůli bojovat, tak už to nevzdá a neprohraje. A Yuki mi dokázala, jak moc dobře ji znám. Rozumíme si beze slov a potvrdilo se mi, že jsme na sebe nějakou formou "napojené". Ona byla od malého štěňátka milá, přítulná a přátelská. Ale není to nic v porovnání s tím, jaká je teď. Takhle si totiž lze představit bezpodmínečnou lásku. A je vlastně úplně jedno, že ji dokáže dát zrovna pejsek.

Celý tento příběh říká, že se vyplatí bojovat o něco, co člověk z celého srdce miluje. Že stojí za to poprat se s nepřízní osudu i tehdy, když ostatní by to třeba vzdali. Umím snad rozpoznat situace, kdy něco změnit nemohu, ale cítila jsem, že v tomhle případě bych pohnula třeba i horou, abych děsivě vypadající prognózu zvrátila. V týdnu jsem byla s Yuki na kontrole na veterině a službu měla paní doktorka, která ji operovala. Nemohla věřit, že pes, který před ní stojí, je Yuki. V plné formě, osvalená, krásně osrstěná, sněhobílá. Její jméno Yukiko znamená v japonštině sněžné dítě, zkrácená verze Yuki pak sníh ... prostě Sněhurka, člen naší rodiny a fantastický parťák.

Fotografie jsou z dnešního slunečného odpoledne a pro mě vyjadřují jediné .... radost ze života. Vítej zpátky, Yuki a užívej si každou chvíli, která přijde!