MALÝ VELKÝ BOJOVNÍK

Ahoj Jani,

tento víkend jsme měli trochu s douškem adrenalinu, ale naštěstí jsme vše zvládli. Přeposílám Ti, co se nám stalo a jak jsem zveřejnila na FB. Doufám, že si Alíček už té smůly užil až až a všechnu si vybral a teď ho budou čekat jen a jen samé krásné věci. Pěkný den, J.

Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh se šťastným koncem a zároveň tímto poděkovat veterinární záchranné službě PET-MEDIC, veterinární klinice v Liberci, nemocnici kraje Liberec, majitelům hotelu Emilka, paní recepční a panu Zelenému z hotelu Emilka.

Náš příběh se začal pátečním příjezdem na víkendový pobyt do hotelu Emilka v Jizerských horách, kde jsme se hned po příjezdu seznámili s prima hotelovými hosty a Alík poznal další psí kamarády. Všichni spokojení, že utekli z žáru velkoměsta do příjemného horského prostředí začali u sklenky vína a psího dovádění plánovat sobotní výlety. I my s manželem, znalí Jizerských hor, jsme si naplánovali sobotní vycházkový okruh.

Hned v sobotu ráno jsme se vydali na náš výlet. Spokojeně jsme se procházeli lesem, okolo potůčků a užívali si příjemného větříku a lesní vláhy. Vzpomínali na nebožáky ve vyprahlé Praze a ujišťovali jsme se nad úžasným nápadem strávit víkend na horách. Když jsme prošli víc jak polovinu naší cesty, už trochu znaveni, posadili jsme se u potoka a škádlili Alíka vodou. Alík běhal tam a zpět, štěkal a rozčiloval se nad kapkami vody, které na něj dopadaly. Najednou z ničeho nic vidíme, jak se na Alíčka slétly stovky vos, byla z něj ohromná naříkající běžící černá koule. Pod návalem úleku jsem se rozeběhla směrem k Alíčkovi do vosího běsnění. V ten moment z nás byly dvě naříkající vosí koule, ale naštěstí Mirek zachoval chladnou hlavu a Alíka hodil do vody a vosy z Aliho splavaly. Když Alík v šoku vylezl z vody, začal boj o záchranu jeho života. Nevím, kolik bodnutí dostal, začal se motat, viděli jsme, jak mu natékají pysky a že je zmatený a malátný. V první moment jsme nevěděli, co budeme dělat. Bez auta, jakéhokoliv lékařského vybavení, jen s lahví vody a Alíkovo pamlsky.

Mirek popadl Alíka do náručí a utíkali jsme směrem k silnici, která naštěstí nebyla daleko. Zavolali jsme do Emilky, zda by pro nás mohli urgentně dojet a odvézt nás k našemu autu, abychom mohli odvézt Alíka na veterinu. Mezitím nás napadla spásná myšlenka a zavolala jsem na pražskou "psí záchranku" s prosbou o radu, co můžeme v naší situaci nejlépe udělat. Ochotná paní operátorka nám hned nabídla, že zjistí kontakt na nejbližšího veterinárního lékaře, kterého s celou situací seznámí a připraví na náš příjezd. Bohužel i přes to, že obtelefonovala všechny dostupné veterináře, tak v sobotu po poledni nikdo nebyl k zastižení. Jediná nonstop veterinární klinika byla v Liberci, což znamenalo 40 minut cesty rychlou jízdou. Situace se začala komplikovat, nebyl čas, Alík potřeboval nutně léky. Když nás pan Zelený vyzvedl a viděl, v jaké bezvýchodné situaci se nacházíme, ani na chvíli nezaváhal a rovnou se s námi vydal směrem do Liberce. Celou dobu jsme byli v kontaktu s paní operátorkou z pet-medic a společně jsme sledovali stav Alíčka a hledali řešení. Bohužel Alíčkův stav se zhoršoval a 40 minut pro pomoc bylo moc dlouho. Vzhledem k tomu, že můj obor zasahuje do humánní medicíny a svého Alíčka mám nade vše ráda, rozhodli jsme se, že pojedeme do nejbližší nemocnice, kde dle instrukcí veterináře na telefonu z pet-medic požádáme o léky a vybavení, které v případě nejvyšší nouze, při cestě do Liberce, Alíčkovi aplikuji sama. Dorazili jsme do nemocnice (nebudu jmenovat, nechci  způsobit panu doktorovi nepříjemnosti, protože najdou se lidé, co by pomoc pro "psa" odsoudili a zkritizovali .... a to není předmětem tohoto příběhu). Úplně bílá, zpocená a špinavá jsem vběhla na ambulanci a v rychlosti a zmatenosti jsem panu doktorovi celou situaci vylíčila s velkou prosbou, že potřebuji léky, infuzní roztok a zdravotnický materiál pro záchranu štěněte, které mi dle váhy a věku Alíčka diktovala paní doktorka. Pan doktor se neptal a vše mi poskytl a popřál hodně štěstí. S vědomím, že kdyby bylo nejhůř, tak musíme zvládnout Alíčka zachránit a na jeho třesoucích se nožičkách najít žilku a podat mu nezbytné léky, jsme pokračovali do Liberce, kde díky paní operátorce o nás již věděli a měli vše nachystáno. Pocit, že život zachraňující léky pro našeho Alíčka máme u sebe nás trochu uklidnil a byli jsme schopni si zachovat alespoň trochu chladnou hlavu.

Cesta do Liberce byla nekonečná. Celou dobu jsme i nadále byli v kontaktu s pet-medic a vyhodnocovali Aliho stav. Pan Zelený skvěle znal cestu, takže ušetřil cenné minuty, Mirek trpělivě a s láskou držel Alíčka v náručí a já poskytovala dle instrukcí první pomoc. Stihli jsme to!!!!!!!! Když jsme dorazili do Liberce na veterinární kliniku, tak si Aliho už převzal pan doktor. Úžasně se o našeho miláčka postaral a když bylo vše zlé zažehnáno, posadil se k počítači a s úsměvem na tváři nám řekl, že za normálních okolností by si Aliho nechal do druhého dne na pozorování, ale když vidí s jakou výbavou léků a infuzí jsme se k němu přiřítili, tak nás trpělivě instruoval a s vědomím, že se o Alíka dobře postaráme nás propustil zpět na Emilku. Ali i přes to, že to je malý, teprve čtyři měsíce starý štěněcí drobeček, tak to ZVLÁDL na 1. Je to náš "malý velký" bojovník. Cestou zpět na Emilku jsme všichni ztratili obrovský kámen u srdce a Alíček, s infuzí v pacičce, se stal největším miláčkem hostů i personálu Emilky a náramně si ten obdiv užíval.

Co říci závěrem?

Nebuďme lhostejní k ostatním, nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc ostatních my sami, kdy se dostaneme pro nás do bezvýchodné situace a kdy ochota, zájem a profesionalita ostatních lidí nám může zachránit život. Ještě jednou velké díky zúčastněným, nebýt jejich ochoty, zájmu a profesionality, tak jsme ztratili milovaného Alíčka, který nám dává smysl života a z nás by se stali nešťastní lidé.

A pro škarohlídy ještě informace, do nemocnice libereckého kraje jsme se samozřejmě vrátili a poskytnuté věci uhradili.

Jarka Ch.

P.S.:

Alíček je náš miláček a jsem na něho hrdá. Opravdu to zvládl a bojoval!!!! Je to silák. Fungovali jsme v adrenalinovém modu, ale věř, že jakmile jsme dorazili zpět, tak jsem se rozbrečela a docházel mi katastrofální scénář. Nejhorší byl moment naprosté bezmocnosti u silnice se skoro dusícím se Alíčkem. Brrr, už na to nechci ani pomyslet. Ale krásný pohled byl, když dostal léky na veterině a během několika málo minut pookřál a hrdě už došel s infuzí sám do auta :-), večer už rošťačil a jakmile se mu vrátil apetit, věděla jsem, že je vyhráno :-).

Dnes je ještě unavený, ale uvařila jsem mu mňamku, aby se pořádně nadlábl a zítra jdeme ještě pro jistotu na kontrolu. A musíme se pochlubit, konečně jsme vychytali, jak převážet Alíka bez stresu, zvracení a bublání. Ještě ho ta jízda autem začne bavit :-)