HOKKAIDO & SMOOTH COLLIE
CESTA DO HLUBIN ALIHO DUŠE
I pes má duši ... a myslí, cítí, vnímá. Každý samozřejmě jinak a po svém. Někteří pejsci nikdy nepřekročí tu pomyslnou hranici zvířecího světa, jsou jistě skvělými členy rodin, ale vstup do lidského rozměru vnímání je pro ně uzavřen. Existují však i výjimky, které potvrzují pravidlo. Je velmi těžké popsat vlastní pocity a myšlenkové pochody, proto tedy zkusím začít tak trochu "od Adama".
Čas letí a budou to již téměř tři roky, co jsem začala s předstihem vybírat vhodného krycího psa pro první štěňátka naší Belly. Jak jsem tak brouzdala databází, narazila jsem také na velmi mladého tricolorního pejska Brontése. V tu dobu již sice i výčet jeho úspěchů byl zajímavý, ale mě tehdy okouzlilo něco úplně jiného. Stačil krátký pohled a měla jsem pocit, že se díky jiskře v jeho očích přede mnou otevřel pohled do krásné psí duše. Žádný jiný pes na mě neudělal takový dojem, ale Brontík byl v té době mladý a tak jsem ho měla vybraného až pro další vrh. Osud tomu chtěl a nakonec všechno proběhlo úplně jinak a Brontés a Bella se stali rodiči šesti krásných štěňátek. Jak k tomu došlo, jsem popsala zde:
Pointa tohoto příběhu je ale přece jen trochu jiná, protože od Brontíka a toho, jak to všechno začalo, se dostávám k tomu, co mám na srdci. Jako třetí v pořadí přišel na svět krásný tricolorní pejsek a já se při jeho prvním nadechnutí zamilovala na první pohled. Samozřejmě, milovala jsem všechna štěňátka a myslím, že spravedlivě a stejně, ale u tohoto pejska mnou projela vlna poznání, kdy jsem cítila, že jsme "jedna duše, jedno tělo". Od první chvíle - a vážně to neumím v tuto chvíli vysvětlit, jsem věděla, že mám v rukou věrnou kopii Brontíka, nejen vzhledem, ale i povahou. Bylo to asi dost smělé a odvážné říct, že jsem přesvědčená, že se narodil druhý Brontés, ale já to tenkrát tak cítila, i přesto, že vypadal jak morče a do podoby Brontése měl opravdu dost daleko. Dostal jméno Alain, říkali jsme mu Alánek a já dlouhou dobu sváděla velký vnitřní boj a odolávala pokušení nechat si ho doma. V tomto mi velmi zdatně sekundovala naše Klárka, která usilovně přiživovala myšlenku, že Alánek zůstane náš. Velmi empatický, milý, přítulný a krásný pejsek si získal naše srdce a bylo těžké smířit se s tím, že i jemu musíme najít nový domov a milující rodinu. Byla jsem tak zaujatá láskou k Alánkovi, že jsem bohužel neviděla nebo možná nechtěla vidět signály, které mě měly varovat, že první výběr rodiny, která Alánka chtěla, nedopadne dobře. A také že nedopadl a tak pro příště již vím, že se na své vnitřní pocity mohu a také musím spolehnout a věřit jim. Zkráceně jen tak, že Alánek odjel do nového domova a druhý den byl už zase zpátky u nás. Pro mě tehdy nesmírně trpká zkušenost a poučení, že nesmím již nikdy dopustit, aby ten, kdo chce získat štěňátko od nás, si pletl pejska s pokusným králíkem a zkoušel si na něm, zda doopravdy je či není připravený na život se čtyřnohým kamarádem. A to již vůbec nekomentuji zodpovědnost, která by snad měla být dospělým lidem vlastní.
Jak se říká, nakonec všechno zlé je pro něco dobré. Nebyla to sice jediná peripetie v životě malého pejska, ale když se na něj dívám, jsem šťastná, že právě díky své nesmírně vyrovnané povaze vše zvládl a ustál s grácií. Dnes už se musím jen smát praktikám jiných "taky chovatelů" v jejich zuřivé snaze přesvědčit nové majitele, že z toho štěněte nikdy nic nebude. Je to nedůstojné, neetické a trapné ... a navíc, čas ukáže. A také jak se říká - kdo si počká, ten se dočká ... a já se dočkala. A musím říct, že odměna za trpělivost je opravdu sladká. Včera jsem strávila velmi příjemné odpoledne u Jarky, majitelky Aliho (malý Alánek je nyní zkráceně velký Ali), ve společnosti Renáty, majitelky Brontíka. Nejen, že Ali vyrostl v překrásného a sebevědomého psa, ale jeho oči nezapřou pohled táty Brontése. A stejně, jako jsem kdysi dávno pohlédla do duše Brontíka, totéž nyní vidím i v Aliho očích. A je snad podobnost čistě náhodná, že Ali jde v Brontésových stopách. "Janičko, Ali je taaaak krásný, on je celý Brontík, on má úplně stejnou hlavu" .... zopakovala Renča včera ani nevím kolikrát .... a já jen seděla a usmívala se. A hlavou mi letěla vzpomínka na dobu, kdy jsem jí před necelými dvěma roky říkala totéž a odezvou bylo jen opatrné "myslíš?". No ... měla bych asi říct ... tenkrát jsem si to myslela, dnes už to vím :-). Pravda je taková, že jsem to věděla už tenkrát. Ali složil zkoušky z canisterapie, stejně jako jeho táta pracuje aktivně jako úspěšný canisterapeutický pes, který pomáhá projasnit nelehké dny starých a nemocných lidí. Aktivně se věnuje všem možným psím sportům a hlavně ... miluje svoji rodinu. Na paničce Jarce visí očima a je úžasné sledovat jejich komunikaci, hru očí. Jarka nemusí říct jediné slovo a Ali čte naprosto přesně její myšlenky. Jsou na sebe napojeni tak, jak byl v prvních dvou měsících života spojený Ali se mnou. A já jim to z celého srdce přeji ... jsem totiž hrdá na to, že jsem byla u narození tak báječného psa a bylo mi ctí, že jsem o něj a jeho sourozence mohla s láskou pečovat. Ale zároveň chci na tomto místě velmi ocenit Jarku a poděkovat také jí za to, jaký Ali dnes je. Bez její lásky, trpělivosti a ochoty věnovat svůj čas Alimu, by z něj byl "jen" krásný pejsek, který měl potenciál být také výjimečným psem. Díky Jarce se jím ale opravdu stal, bez ohledu na to, že zatím nebrázdí výstavní kruhy ... protože "hvězdný prach", který i na něm ulpěl, nelze měřit. Výjimečnost je pro mě nehmatatelné a nezměřitelné "cosi" .... těžko popsatelné fluidum, které buď daný jedinec má anebo nemá. Je hodně pravdy na rčení "komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí". A když se hvězdnost rozdávala, Ali byl ve správný čas na správném místě ...
Jarka píše:
"Ali je úžasný a poslušný miláček rodiny. Jsou s Číčou parťáci na život a na smrt. Myslím, že můžu zodpovědně říct, že mají krásný a radostný život a my díky nim také. Miluji je. Ali díky svému balonkovému mozečku vyniká v dogfrisbee a miluje agility, ale na to jsem nemotorná, takže naše volba je frisbeečko. Jak říká naše paní trenérka, až dopiluje techniku hlavně panička, soupeři těšte se:-). Ale abych Aliho jen nechválila, má i své mouchy, stále bojujeme s jeho radostí při vítání kohokoli, prostě je to neuvěřitelně radostný pejsek. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu radosti, vyjadřování lásky není zcela typická kolie, miluje každého a každý miluje Aliho. Když Mirek pracuje na počítači a já musím být jak myška, aby se mohl soustředit, tak Ali si vyleze Mirkovi na klín a čučí s ním do PC nebo mu dá tlapky na ramena a nepřetržitě pusinkuje, to se toleruje :-)... to Mirek práci rád přeruší. Ovšem když chce mít Ali klid, jde do pelíšku a všichni ho rušíme. Je boží :-) ...."
Více o Alim:
www.smooth-collie.net/view.php?id=10279
www.amico-di-boemia.cz/kratkosrsta-kolie/stenata/aktualni-vrhy/vrh-a/aa-/
Více o Brontésovi:
www.smooth-collie.net/view.php?id=4059
A něco málo závěrem ... je mnoho psů krásných, ale vždy čas od času se narodí opravdu výjimečný pes. Exteriérem, povahou, vlastnostmi a vlohami, naprosto všestranný a použitelný na téměř jakoukoliv činnost. Takovým psem je podle mého názoru Brontík. Mezinárodní šampion krásy a národní šampion 16 evropských zemí, mistr ČR z roku 2014 v coursingu, aktivní canisterapeutický pes, působící v Thomayerově nemocnici v Praze na oddělení dospělé neurologie a dětské psychiatrie, kam pravidelně dochází pracovat k nemocným již od roku 2012. Pes, který křížem krážem napříč Evropou a vlastně celým světem nemá konkurenci. Jsem přesvědčená, že každý, kdo má jen trochu soudnosti a zdravého rozumu, musí zcela objektivně uznat jeho kvality a ocenit fenomenální úspěch tohoto nádherného jedince, kterého ale mohl dosáhnout samozřejmě jen díky nesmírné obětavosti své majitelky Renáty. Mohli a měli bychom být všichni pyšní, že takový pes se narodil a žije v Čechách. To by ovšem nesmělo být té naší zvláštní a pro mě zcela nepochopitelné "národní" vlastnosti - totiž pohanět vše, co se vymyká průměru. K takovým lidem a k takovým "chovatelům" se já v žádném případě nemíním a nechci řadit, natož - nedej bože, mít s nimi cokoliv společného. Jsem ráda za všechny normálně myslící lidi kolem sebe i když jich je jen pár, přející si úspěch, co si dokáží fandit navzájem, pomáhat si a podporovat se. Kdysi dávno jsem si myslela, že každý, kdo se motá kolem pejsků, musí být čistá duše. V praxi jsem zažila, že to tak bohužel není a narození Belliných štěňat bylo pro mě velmi tvrdou srážkou s realitou, ze které jsem se hodně dlouho vzpamatovávala.
"I tohle přejde." Tato slova mě naučila moje babička jako větu, která se dá uplatnit ve všech životních situacích. Když je něco obzvlášť příšerné, když je něco naprosto úděsné, když je všechno skvělé a úžasné, nádherné a plné štěstí. Babička říkávala: "Opakuj si tato slova. Dodají ti smysl pro perspektivu a pomohou ti vytěžit co nejvíce z dobrého a stoicky přijmout špatné." Snažím se tím řídit i v chovatelství, takže momentálně se těším z radosti, kterou mám z toho, jak krásní pejsci se narodili díky Brontésovi v naší chovatelské stanici ... :-).
Navzdory všemu ... No a Brontés? Letos v březnu mu bude teprve 5 let a již teď je žijící legendou ....
ALI A JEHO CESTA
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |