BÍLÁ BOJOVNICE A BUFO BUFO

Včerejší noc bych zařadila do kategorie zlý sen nebo noční můra každého chovatele. Proč? Ještě dopoledne jsem s Yuki absolvovala naši oblíbenou trasu, kam jezdíme trénovat bikejöring a cestou jsem si říkala, že už je čas objednat jí za to, jak je šikovná, vylepšenou verzi speciálního závodního postroje. O patnáct hodin později již bylo všechno úplně jinak a já se pár minut po půlnoci řítila autem rychlostí, jakou nejezdím ani ve dne, na veterinární kliniku s noční pohotovostí. Co se vlastně stalo?

     Navečer byla Yuki stále v pohodě, dobře naložená, nakrmená a šla si odpočívat. O půlnoci mě přiběhl vzbudit náš Honza, který má okna pokoje na stranu, kde Yuki spí, že ji slyší, jak divně dýchá. Vyběhli jsme bleskově ven a já s hrůzou zjistila, že má pravdu. Přitom bylo fakt divné, že vůbec neštěkala, protože když se jí něco nezdá, tak se umí vždycky ozvat a dát vědět, že je něco jinak, než by mělo být. Pár vteřin jen ohromeně zírám na chroptící Yuki, ale je mi jasné, že v tu chvíli není čas na paniku a přepínám na autopilota. Připadám si jak robot, ale asi nějaký pud člověku velí, co v tu chvíli má dělat. Honzu jsem poslala s baterkou na místo, kde Yuki byla, aby ho prohledal, jestli tam něco není. Za chvilku je zpátky s tím, že našel velikou ropuchu s notně pocuchanou fasádou. Tak to vypadá na parádní průšvih. Naše malá bílá bojovnice totiž pokaždé hájí vlastní prostor a nekompromisně a statečně se pouští do boje s nezvaným vetřelcem. Naposledy to byla před pár dny velká užovka, která se nakonec zachránila zběsilým útěkem k sousedům. Yuki má teď ale evidentně problém s dýcháním, strašně slintá, začíná malátnět.

     A tak bleskově lovím v paměti všechno, co o ropuchách vím. Řadí se mezi pasivně jedovaté živočichy. Jejich jed je produkován  jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v kůži celého těla, hlavně však na hřbetě a horní části hlavy. Při požití jedu se nejprve projeví místní podráždění zažívacího ústrojí, později zvracení a průjmy. Potud by vše bylo ok. Jakmile však dojde k bouřlivé reakci organismu na požitou látku, což byl zrovna náš případ, zpomalí se pulz, srdeční činnost začne být nepravidelná, dýchání je obtížné a mohou se objevit poruchy vidění. Následují halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy a závratě. Smrt může nastat v důsledku zástavy srdce. Jak jsem si dohledala později, průběh může být podle množství jedovaté látky hodně rychlý, některé údaje uvádějí i "jen" 15 minut. A "naše ropucha" je bohužel zatraceně velká a je zcela evidentní, že s ní Yuki přišla do blízkého kontaktu.

    Během minuty jsem oblečená, do tašky házím klíče, doklady a vytáčím číslo noční pohotovosti. Paní doktorku jsem vzbudila, ale vysvětlila jsem situaci s tím, že za chvíli u nich budeme, protože náš pejsek má vážný problém a potřebuje pomoc. Honza mezitím naložil Yuki a jedeme. Nikdy jsem tuto vzdálenost nejela rychleji, ale každá minuta dobrá a silnice je naštěstí téměř prázdná.

Yuki je hodně rozhozená a dezorientovaná, cestou již zvracela, ale v ordinaci zatím v klidu a trpělivě snáší potřebná vyšetření. Najednou jí nožičky vypověděly službu a poroučí se na vyšetřovací stůl. Popsala jsem co se stalo, paní doktorka vyhodnocuje stav Yuki a aplikuje injekce s potřebnými látkami. Dostali jsme instrukce, jaký to může mít dále průběh a pokud se situace během hodiny nezlepší, že máme přijet znovu. Tak se během noci do rána u Yuki střídáme. Sice ještě několikrát zvracela jak Alík, ale to bylo zřejmě dobře, protože je potřeba, aby jedovatého sekretu v ní zbylo co nejméně. A protože opravdu nejde usnout, tak si dohledávám všechny informace k tomuto tématu.

    Upřímně řečeno, přijde mi to celé jak hodně blbě napsaný scénář "béčkového" filmu, u kterého se scénárista notně ovínil a pak vymyslel takovýhle "blábol". Kdybych nebyla přímým účastníkem celé téhle absurdní situace, tak bych nad tím asi kroutila hlavou, že něco takového není možné.

     Ale takhle jsem si alespoň oživila, že ropucha obecná se latinsky řekne Bufo bufo a hodně realisticky jsem si uvědomila, že když je ráno dobře, tak to nutně neznamená, že bude dobře ještě večer. A stále více mám na paměti, jak je potřeba prožít si naplno každou hezkou chvíli a řešit jen životně důležité věci. Po strastiplné noci plné strachu o naši bílou bojovnici jsem si ráno užila její "děkovačku". Tak radostného, šťastného a vděčného pejska, který si velmi dobře uvědomoval, že se mu dostalo pomoci doslova a do písmene v hodině dvanácté jsem dlouho neviděla. Její vděčnost v tu chvíli byla bezbřehá a projevovaná láska nekonečná. A tak věřím v její inteligenci a doufám, že už si napořád bude pamatovat, co znamená Bufo bufo ...