JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Jak jsem už psala, naše cesta od plánování štěňátek až do chvíle, kdy se přání stalo skutečností, nebyla zas až tak jednoduchá. Celkem snadno může totiž nezasvěcený člověk podlehnout iluzi, že odchovat štěňátka nemůže být zas až tak velký problém. V začátcích mého rozhodování o tom, zda nechat Belle štěňátka, jsem se začala zajímat o genetiku a snažila jsem se pochopit všechna její pravidla a souvislosti (a že je to pěkně složitá věda). Poctivě jsem se pohroužila do čtení dostupné literatury a hledala jsem informace, které by mi pomohly se v tom zorientovat. Musím přiznat, že rozhodně si umím představit záživnější čtení na dlouhé zimní večery, ale byla jsem rozhodnutá nepodlehnout pokušení a ve chvílích, kdy mi nebylo úplně jasné, co chtěl autor říct, jsem se donutila neodložit knihy úplně na dno knihovny, ale pokračovala jsem další den s tím, že pokud chci mít štěnda, tak to prostě podstoupit musím. Navíc s vědomím, že to nejen musím pročíst, ale především pochopit.

Při výběru prvního krycího psa pro Bellu jsem strávila několik týdnů ponořená do rodokmenů a snažila jsem se dát dohromady chovný pár, který by splňoval mé představy. Po měsíci jsem za pochodu zjistila, že některá hlediska musím zvážit v širších souvislostech, než jen vzít v úvahu fakt, jak se mi který pes líbí. Tak se stalo, že jsem celý ten proces absolvovala znovu, tentokrát s jiným úhlem pohledu. Chovatelství pro mě v té době bylo relativně novým koníčkem, ale můj přístup k němu bych shrnula do následující věty:

Všechno, čím se zabýváme, bychom měli dělat naplno, protože když už nám něco stojí za to, abychom to vůbec dělali, pak to jistě stojí i za to, abychom to dělali dobře.

A právě v době výběru krycího pejska jsem možná měla i víc štěstí, než rozumu. Vybrala jsem totiž nejen psa pro letošní rok, ale rovnou jsem měla v hledáčku i vhodného taťku pro náš druhý vrh v příštím roce. Jenže ... člověk míní, osud mění. V termínu jsem sice zvládla zařídit všechny možné genetické testy Belly, jejichž výsledky jsem chtěla mít právě před prvním krytím. Všechno bylo naplánované, domluvené, připravené, ale .... asi tušíte, že příroda si holt usmyslela, že to bude nakonec všechno úplně jinak. Krytí s prvním vybraným pejskem se nepodařilo zrealizovat. Co teď? Bella měla nejlepší hodnoty progesteronu na krytí, které muselo proběhnout hned, pak už by šance na zabřeznutí každou hodinou rapidně klesala. Jediné možné řešení, které mě napadlo, bylo zkusit oslovit majitelku krycího psa, kterého jsem měla vybraného pro příští rok. Vzala jsem tedy v devět večer telefon a volám .... sice jsem se dovolala, ale bohužel do Itálie, kde byla majitelka pejska na dovolené, bylo úterý a vracela se až v sobotu. Co dál? Trochu na mě šly z té situace mrákoty. Neuměla jsem si představit, jak bych během hodiny dokázala najít dalšího vhodného psa a ještě to celé zrealizovat, když jsem nad tím strávila tolik času, že než bych se dobrala dalšího kloudného výsledku, tak bych to nestihla dřív, než na další, podzimní hárání. Jenže v tu chvíli jsem měla ten potřebný kousek štěstí, protože na druhé straně telefonu byla zrovna paní Renáta Novotná, majitelka Brontíka. Když jsem jí popsala poměrně složitou a nezáviděníhodnou situaci, zamyslela se, rozloučila se a začala jednat. Za chvíli volala zpátky ... zmobilizovala další chovatelku, paní Ditu Ungerovou z chovatelské stanice Bila Kaífa, která byla ochotná přijet domů k Novotným a asistovat u krytí (Brontík naštěstí nebyl v Itálii, ale doma v Praze). Podívala jsem se na Bellu a hlavou mi prolítlo mnoho dalších myšlenek, na které jsem v tu chvíli neznala odpověď. Jenže nebyl čas na rozjímání, popadla jsem Bellu a přes její otrávený výraz a důrazný odpor jsem ji nasoukala do auta. Jestli něco opravdu v tu chvíli z duše nenáviděla, tak to byla jízda autem. S povzdechem a mírně skeptickým očekáváním věcí příštích jsem sedla za volant a vydala se s Bellou do Prahy. Před očima se mi promítaly ty nejhorší možné scénáře .... stačilo se jen podívat na Bellu, jak na zadní sedačce sedí se zatnutými zuby, hlavou otočenou z okénka ven a urputným výrazem, který jasně říkal: "Nečekej, že budu kdovíjak vstřícná ... moc dobře víš, jak nesnáším cestování .... a vůbec, kdo ví, kam mě to vezeš. Upozorňuju Tě, že jestli to bude zase na veterinu jako minule, tak si tentokrát něco zažiješ. Nebudu s Tebou mluvit minimálně týden, protože je mi dobře a doktory nemusím vidět každou chvíli". Tak nějak jsem si přeložila, co má její otrávený pohled znamenat. Celou cestu jsem přemýšlela, jak trapně mi bude, až se budu muset Ditě omluvit za zbytečnou cestu, pokud se mi nepodaří dostat Bellu z auta ven.

Dojela jsem na místo, nadechla se a říkala si: "Co se má stát, to se taky stane". Najednou vyběhl Brontík a já koutkem oka zaregistrovala, jak Bella zbystřila pozornost. Mávnutím kouzelného proutku jsem neměla v autě otráveného psa, ale vstřícnou a ochotnou Bellu, naprosto evidentně v dobrém rozmaru. Dodnes netuším, čím ji Brontík očaroval .... pravděpodobně silou své osobnosti, se kterou si snadno získává srdce všech, kteří se s ním kdy potkají. Bella zavrtěla ocáskem, do oka se jí vrátila jiskra a vedle Brontíka roztála jak nanuk na sluníčku. Tenhle fešák si ji okamžitě získal a než jsem se stačila vůbec vzpamatovat, bylo nakryto. Cestou domů nás zastihla sněhová vánice a šílená kalamita na silnicích, i přesto, že jsem dojela úplně vyřízená, tak jsem byla šťastná. Nevím proč, ale byla jsem přesvědčená, že Bella bude březí. Je sice možné, že se mi to jen zdálo a chtěla jsem to tak vidět .... ale během pár hodin byla Bella najednou jak vyměněná .... vláčná, pomalejší, se zasněným pohledem upřeným do dálky. Setkání s Brontíkem byl pro ni tak silný zážitek, že když jsem ji po měsíci vezla na ultrazvuk, abych zjistila, jestli se mé tušení potvrdí, tak skočila do auta ochotně a ladně jak srnka. Stačilo jen říct: "Bello, jedeme za Brontíkem?". V tu chvíli a dokonce bez nutnosti poskytnutí úplatku ve formě pamlsku seděla vzorně na sedačce a pohledem říkala: "No tak nezdržuj, jeď už, copak nevidíš, jak jsem natěšená?" Nakonec mi odpustila i tu malou lest a z ordinace paní doktorky Kubové vycházela s pohledem, který jasně říkal: "Uvolněte cestu a nechte projít nastávající matku, prosím". Pohladila jsem ji, podrbala za ouškem. A věděla jsem, že jsme teprve v polovině cesty, na jejímž konci si bude moct opravdu říct, že už je také mamina.